Babizna na poště

... aneb jak mlýny spravedlnosti melou někdy opravdu fofrem :o)

Dějství PRVNÍ: Přijdu takhle na poštu (v Říčanech), vystojím frontu a přistoupím k přepážce. Za okénkem sedí postarší prostorově výraznější paní s nejnakvašenějším výrazem, jaký si dokážete představit, a na můj pozdrav nijak nereaguje (asi mě neslyšela, říkám si ponejprv naivně). Mezírkou pod dělícím sklem jí podám dopisy a podací lístky. Obsluhující osoba začne zuřivě bušit do klávesnice a s odporem házet dopisy na váhu. Evidentně se vidí někde úplně jinde, než za okénkem říčanské pošty (já za to ale přece nemůžu, nebo snad jo?). Po chvilce podivně trhne hlavou, aniž cokoliv hlesne, jakoby k pravému dolnímu rohu okénka. Říkám si "chudák, asi trpí nějakým tikem..." pro sichr se kouknu směrem, kam nakvašená osoba kývala svou hlavou. A vida, je tam digitální ukazatel s cenou za právě provedenou službu. Ještě, že ihned chápu, že tam svítí cena za ony dopisy. Zaplatím, poděkuju (připadám si už poněkud jako blbec - napučená osoba totiž opět peníze bere ode mně bez jediného slova a mrská s nimi do přihrádek).

Bohužel se dopustím hrozného provinění: ještě potřebuji zadat jistý příkaz pomocí předtištěného formuláře. "Můžete mi prosím ještě provést toto?" ptám se a strkám k ní vyplněný papírek. Osoba mi ho ovšem okýnkem vztekle mrskne zpátky a sotva srozumitelně ucedí "tohle neumím". "Jak to?" divím se docela logicky. "Nebyla jsem na školení zrovna tohohle!!!!" opáčí ještě vztekleji už notně brunátná babizna (vhodnější výraz už mě v tu chvíli vážně nenapadá). Nadechnu se a doporučím zavolat paní vedoucí, která by snad mohla vědět, jak naložit se záhadným příkazem... Ta se naštěstí chová zcela normálně, během minutky vše zařídí a ještě přidá milý úsměv. Nakvašená babizna celou dobu stojí za ní a kroutí hlavou jakoby říkala "s takovýma nesmyslama mě tady otravujou". Děkuji zdvořile paní vedoucí, sdělím jí průběh předchozího dění a rychle odcházím na čerstvý vzduch z toho příšerného nedýchatelna, jež dokázala za pár minut vytvořit řadová pracovnice pošty (mám zapsáno její jméno, ale je zbytečné ho ventilovat veřejně).

Dějství DRUHÉ (3 dny poté): Přijdu na poštu (v Říčanech), vystojím frontu a přistoupím k přepážce. Naštěstí je za přepážkou standardní příjemná pracovnice, a ne ten bubák z minula! U vedlejší přepážky se rozčiluje pán. Jeho zloba celkem rychle graduje a z děje vyplývá, že dotyčný dost nespravedlivě seřvává pracovnici za okénkem (jen stručně pro přehled: jeho chybou se stalo, že mu dopis pro finanční úřad poslala jako obyčejný, a ne doporučený). Halasí na celou halu cosi ve smyslu, že zrovna ten dopis na finančák je pro něj nejdůležitější a že to totálně zkazila, že má dávat pozor, že ho má upozornit včas atd. Paní za okénkem se omlouvá a dušuje, že je jí to líto a jen nesměle (zdá se mi, že oprávněně) pípne "ale to jste měl ten podací lístek mít vy, já to přece nemůžu vědět". Následuje další výbuch sopky, pán třískne s věcmi do tašky a s hlasitými nadávkami odchází.

Když odcházím, juknu směrem k okénku se záměrem, že se na paní chápavě usměju. A koho nevidím - no samozřejmě, že tou nespravedlivě seřvanou je ta "moje" babizna z minula!!! Úsměv bleskově zadržuji navenek, ale uvnitř se směji na celé kolo: na mě byla bezdůvodně protivná a úplně cizí pán mě nevědomky pomstil :o) A pak že ty mlýny spravedlnosti nemelou...

Třeba si ona paní za poštovním okénkem uvědomí, jaké to je, když se někdo neumí chovat k druhým lidem. A pokud to nezvládá, tak ať jde dělat něco jiného - kde ji nebudou otravovat svou přítomností jiní lidé.